Ženská, co ráda sází stromy, otevřela na zdejším blogu z vědeckého i malostranského hlediska zásadní otázku, totiž jaká je společenská funkce institutu obecního blba. Tento příspěvek si neklade za cíl smysluplně interpetovat pro toto téma klíčová díla světové studnice moudrosti (jimiž jsou zejména inspirativní text duchovního otce evropské výměny studentů a historický exkurz z pera holohlavého vzdělance z Paříže, za jehož krásou se otočil nejeden mládenec). Půjde jen o několik poznámek k blahodárným vlivům šílenství nejen na malostranskou komunitu, nesouvislých a bez citací, páč tady nejsme ve škole, nýbrž na blogu. Bude také lajdácky zkoumána souvislost mezi mizením „ducha místa“ a zdejších blbů (či chcete-li, pábitelů).
Blázni pomáhají s léčbou maloměšťáctví, což zvlášť u nás, kde máme tuto chorobu v názvu obce, je zvlášť významná a bohulibá činnost. Vytahují na denní světlo a zesměšňují všechny naše tajné úchylky, které schováváme před všemi okolo a kterým se chichotáme při sledování filmů Petra Zelenky. Žádný zdejší lakomec, co si sedí na svých akciích ČEZu jako jeho předkové na hrnci plném zlaťáků, si nemůže být svou majetkovou obsesí jist, potkává-li denně starou kleptomanku Novákovou odnaproti, která den co den nosí do svého bytu velké igelitové tašky plné věcí, nikdy nevynese nic ven, a člověk se vždycky musí sám sebe zeptat, kam to ta baba sakra všechno nastrká. To je toho, že jste za poslední pětiletku vydělali s Martinem Romanem milóny – vaše sousedka stihla za tu dobu nashromáždit tolik bot, provázků, kabátů, plastových ramínek, kávovarů a skleniček, že při pohledu na její jmění váš majetek (zvlášť pokud je to jen pár papírů, jakkoli cenných) bledne jako herec ochotnického divadla. „Jsi už jak stará Nováková“ pak ve zdejší hantýrce znamená pobídku k odhození zátěže hmotných statků.
Já si teda jako lakomec nepřipadám a od baby jsem dostal kdysi dávno dokonce pár krabiček od sirek a kus drátu, když jsem ho potřeboval. Ale má komická záliba v malé rodinné genealogii, ve všech těch mrtvých pradědečcích, chudých, bohatých, s titulem i bez něj, bývá nepříjemně konfrontována s místním paranoidním schozofrenikem Evženem, který rozdává kolemjdoucím i cestujícím v tramvaji zmateně počmárané papíry s fotografií jakéhosi důstojníka SS, jenž je jednou jeho prastrýček, podruhé vlastní otec a tak dále. Aspoň tak jsem ty jeho šifry a občasné povídačky bez začátku a konce rozluštil já. Babička se ho vždycky bála a když stál před domem nebo na zastávce, museli jsme jí s bratrem doprovázet až k autu. Já se Evžena nebojím a vždycky ho s radostí zdravím (táta mu i salutuje) – a jak nám malostraňáků ubývá, zdraví ho čím dál míň lidí. Pokud pracujete na ministerstvu školství, podívejte se někdy na záznamy z bezpečnostních kamer, Evžen vám do nich po večerech hajluje a pak kvapem mizí v Nebovidské ulici.
Maloburžousti, co se druží ve společnosti jiných majitelů nejvěrnějších přátel člověka každé ráno na Petříně (komická je to sebranka, ale o jejich úchylkách zas někdy příště), znají shrbenou, bezejmennou paní, kterou třikrát denně vláčí přes dětské hřiště a pak malostranskými uličkami její malý a celkem ošklivý, ale velice rychlý psík. Stařenka vlající za svým čtyřnohým přítelem, jenž jí diktuje tempo i trasu, je tak všem pejskařům pekelnou připomínkou toho, co se i z jejich záliby může stát. Já pejska nemám, takže se její mazlík dosud neměl důvod v mé přítomnosti zpomalit či zastavit. I proto pro mě zůstává tahle místní pábitelka beze jména.
Obecní blbi nám ukazují, jak srandovní jsou hranice mezi úchylkou a normou, mezi rozumností a nerozumem. Nejsou zavření za zdí bohnické ZOO a nedávají tak vzniknout žádné hranici mezi námi a „jimi“. Z každodenního střetávání pak nevyplývá úplně jasně, kdo je tady blázen, jestli my s termínovanými vklady, nebo Nováková se stometrovým bytem natřískaným až k čtyři metry vysokému stropu „předměty denní potřeby“. Ale v našich depresích, stihomamech a úchylkách se konejšíme, že na tom přece jen ještě nejsme jako Evžen, neboť nechodíme hajlovat před ministerstvo. Máme možnost si s panem Ptákem po ránu prozpěvovat, a (last but not least) Hrabal má o čem psát.
Těžko říct, jak moc je malostranský šílený stav skutečně chudý na duchu, ale co se peněz týče, nebyli na tom (tihle) magoři nikdy dobře. A tak mizí, stěhují se z posledních bytů, kde se nájemné dosud pohybovalo v cenových relacích gulášového socialismu, uvolňují místo penzionům, hotelům a lidem, kteří v drahých bytech vydrží půl roku a mizí. Mí sousedé jsou teď často cizinci, ale jejich jména si nepamatuju spíš proto, že žádný u nás v domě nevydržel déle než dva roky. Noví obyvatelé Malé Strany jsou ekonomicky a sociálně nepříliš diferencovaná skupina a žádný z nich zatím nestraší na zastávce kolemjdoucí. A tak se teď zdravím s čím dál menším počtem lidí a možná se stávám taky takovým inventářem, součástí lodi bláznů, která Čertovku definitivně opouští. Starej malostranskej genius loci tak nějak mizí s každým tím „genio loco“, kterej odsud odejde sbírat igelitky do jiný městský čtvrti. Možná, že až jednou portýr zdejšího zbrusu novýho luxusního hotelu Mandarin Oriental dočista zblbne z tý záplavy mercedesů a superstárů, co z nich vystupujou, a začne po večerech strašit před ministerstvem kultůry, začnou se na Malý Straně psát dějiny novýho věku. Nevím. Teď je to spíš něco jako bezčasí.