Občanští demokraté se sice prokázali schopnost dílčí emancipace, strana jednoho muže se pod Mirkem Topolánkem značně proměnila a patologickým obdivem k postavě Otce zakladatele trpí dnes v ODS již málokdo (pražský primátor je v tomto ohledu spíše výjimkou). Navzdory tomu je však veřejná opozice vůči prezidentu Klausovi v ODS stále ještě težko myslitelná, a zapochyboval-li někdo ze zastupitelů o jediném pravicovém kandidátovi, musel si to nechat pro sebe. Způsob, jakým byl Jan Švejnar (ne)přijat senátorským klubem ODS naznačuje, že tahle pozice je do značné míry křečovitá – nejde o jednoznačné, klidné a rozvážené přitakání vlastnímu muži, nýbrž o napětí s charakterem tabuizovaného veřejného tajemství. Jediný senátor, který by Švejnarovi položil jinou než ironickou a přezíravou otázku, by sám sebe v takové atmosféře označil téměř za zrádce. Pochybnosti o občanskodemokratickém kandidátovi se uvnitř strany, soudíme-li podle mediálního ohlasu, nevyskytují ani v nejmenším, což je nejen s ohledem na spory uvnitř ostatních parlamentních stran víc než podivuhodné. Navenek zcela loajální zůstávají i ti, kteří mají v soukromí vůči Klausovi nejednu oprávněnou výhradu – v této loajalitě jde příkladem předseda strany, který jako by ani nepamatoval všechny „falešné a prázdné“ konflikty se současnou hlavou státu.
Přitom důvodů, proč by občanští demokraté mohli hlasovat pro Švejnara, je více než v případě ostatních stran. Čechoameričan, absolvent prestižních univerzit ve Spojených státech, liberální ekonom s mezinárodním renomé, žádný z mediálních přívlastků Jana Švejnara neukazuje na typického kandidáta české levice či zelených, naopak. Celá ODS rozhodně není dogmaticky euroskeptická a nepovažuje globální klimatickou změnu za výstřelek horkého léta, s ohledem na Klausův přetrvávající kult uvnitř strany ovšem nepatří k dobrému tónu něco takového zdůrazňovat. A to zůstáváme jen u ideového profilu, který nejspíš při rozhodování politiků nebude hrát hlavní roli. Schopnost Václava Klause ovlivňovat vnitrostranické boje uvnitř ODS je rozhodně nepříjemná celé řadě jejích politiků, naopak od Švejnara lze důvodně očekávat, že jako nestraník bude i celou soutěž mezi stranami ovlivňovat nepoměrně méně. Existuje-li uvnitř ODS tichá poptávka po dalším stupni dekonstrukce kultu osobnosti, byla by volba Jana Švejnara velmi dobrým nástrojem. O plnění reprezentativních úloh by při Švejnarově vzdělání a společenském postavení nemuselo být obav (včetně přepokládatelné kompatibility se zahraniční politikou vlády), při dobré vůli lze navíc čekat, že i mezi pravicovými politiky existuje zájem na kompetentním výběru ústavních soudců či členů rady ČNB, neovlivněném osobními a krátkodobými politickými záměry.
Jak upozorňoval například Jan Macháček v HN, tajná volba nemusí být vždy docela tajná a partajní sekretariáty se rády při takové příležitosti starají, aby případní rebelové a odpadlíci od víry zůstali pod kontrolu, k čemuž existuje celá řada mírně nekalých nástrojů. Ovšem renegáti se dají dobře očekávat i v řadách ČSSD, takže se obě partaje budou dost možná hlídat vzájemně, aby svým pátým kolonám v řadách protivníka zajistily krytí. Když odhlédneme od politických handlů, volba Jana Švejnara prezidentem by jednoznačně ohrozila současnou vládní koalici i pozici Mirka Topolánka uvnitř ODS, proto odejdou-li komunisté v některém kole ze sálu a karty budou otevřené, sebezáchovné pudy udrží nejspíš modrou jednotu pohromadě. Pokud se ovšem komunisté rozhodnou hrát až do konce a nezaujmou veřejně zcela jednotné stanovisko, může se ve třetím kole stát cokoli.
Sázkové kanceláře vypisují kurzy na Jana Švejnara v poměru 1:4. Ta jednička, to jsou občanskodemokratické hlasy v posledním kole volby.
Za nepovolenou diskusi ze zdejší obci omlouvám, za případné konzistentní reakce v podobě linkovaných postů na jakémkoli jiném blogu budu velmi rád, dejte prosím vědět.