Když jsem poprvé viděl Sedm statečných, vzplanul jsem obdivem takřka bezmezným k holohlavému Yulu Brynnerovi. Nejrychlejší pistolník Západu, velitel strany Dobra, iniciátor akce za nerentabilní osvobození selského stavu. Stoprocentní klaďas, ideál, Mirek Dušín s kvérem a bez vlasů. V patnácti jsem měl radši postavu McQueenovu, Vin byl civilnější, míň ukecanej, nikoho nekomandýroval a taky byl hezčí. Dneska mi je nejblíž Lee. To je ten, co se celej film schovává, pak vystřílí místnost plnou loupežníků a dostane kuli do břicha.
K velkému vyprávění o Mašínech jsem se dostal později, ale pořád jsem byl ještě dost malej kluk. Protože jsem se seznámil nejdřív s Rambouskovou, nikoli Sequensovou verzí příběhu, zařadil jsem hlavní aktéry do svého panteonu hrdinů. Dva bratři, kteří ještě jako prepubescenti sabotovali transport messerschmittů, ve sklepě se naučili střílet ze samopalů a dostali metál od prezidenta Beneše, byli stejně prototypální a obdivuhodní jako Chris (to je ten první ze Sedmi statečnejch). Jejich táta byl navíc jeden ze tří nejslavnějších borců druhýho odboje, takže bylo snadné poskládat celou genealogii velitelů strany Dobra. S tímhle rodokmenem bylo nad slunce jasný, že se oba kluci vystřílej z bezvýchodnýho obklíčení tisícovkou východoněmeckejch poldů s elegancí filmových hrdinů. A když jim nevyjde návrat do Československa na spojeneckým tanku, splněj si aspoň americkej sen a vydělaj si na svůj vlastní vrtulník. Možná kdybych se narodil o dekádu dřív, byl by mým hrdinou Honza Zeman, který Mašíny zatknul na hausbótu, ale to je zase jiná kapitola.
Už jsem trochu vyrost. Ten chlapec, co nikdy neřekl sprostého slova, se ze mě nestal. Neumím střílet ze samopalu. Tátu mi nepopravili nacisti za odbojovou činnost legendárních dimenzí. Už jsem starší než Mašíni, když dostali první medajli. A surreálné postavy nejrychlejších pistolníků mi přestaly imponovat. Jsem si totiž docela jistej, že i kdyby teď vypukla Největší Vesmírná Válka Zla Proti Dobru, určitě bych tu ztrátu nedohnal. Mým soukromým hrdinou je Vašek Švéda. Neznáte?
To je kluk, kterej patřil do „skupiny bří Mašínů“. Skupina, to je v tomhle případě něco jako „a kol.“ nebo „& partners.“ Nebo všichni ti pistolníci, co v té statečné filmové vesnici umřeli první a vy si nepamatujete jejich jména. Nebo ty kluby Mladého Hlasatele, co sekundovaly Rychlejm Šípům. Václavův táta nebyl hrdina odboje, nýbrž statkář v Pivíně, rozuměj kulak. Václav chtěl už za protektorátu vstoupit do armády Dobra, ale nacisti ho chytili na cestě do Anglie a zavřeli ho do kriminálu, takže nemoh sestřelit sto tisíc milión pět deset tisíc osum milión německejch stíhaček a stát se hrdinou dětských obrázkových knížek. Švéda sice neměl partyzánskou přípravku, ale zato měl krásnou ženu a dvě děti (na rozdíl od Chrise, Dušína a tak podobně). Milan Paumer (taky „skupina“) se ho jednou ptal, proč to všechno dělá, když má rodinu. Prej právě proto, že má rodinu, říkal tehdy Švéda. A protože nebyl Mašín ani Dušín, všichni brzo o jeho odboji věděli, za což šli později do různých kriminálů.
Předpokládám, že čtenáře nepřekvapí, že se můj soukromý hrdina z tisícového obklíčení ve východoněmeckém lesíku neprostřílel. Že dokonce ani nepadl v boji. A že ho nepověsili jako piráta na šibenici, ale zabili na trhacím stole ve věznici na Pankráci. To bylo zařízení na lámání vazu, ovšem myslím jen v anatomickém slova smyslu. Dneska se teda říká „popravili“, ale nemám dojem, že by na tom bylo cokoli „po právu“. Jsem si jistej, že až přijde moje chvíle, nebudu velet Dobru. Dokážu bejt ale aspoň trochu jako Vašek Švéda?
A teď k té druhé části. Matador zdejší blogless komunity yogumin v komentáři k poslednímu článku o Mašínech píše:
O tahani estebaku z klobouku
Ale vzdyt vsichni ti Neckarove, Kanyzove & Nohavicove nejsou, zadni estebaci. To byli pouze bezvyznamne spolupracujici rybky.
Skutecni estebaci jsou nalezli v politice, byznysu a vsude kolem. Ani jeden z nich snad nebyl ani souzen. Stejne tak jako komunisticke spicky. Coz byla & je ta sama parta.
Na jakych hodnotach a moralnich principech chce stavet novodoba Ceska spolecnost? Na upornem zavirani oci pred vlastni minulosti?
16.12.2007 21:17:56, yogumin
Z toho se mi vždycky zježí i poslední chloupky na mém dosud dočista neoholeném těle. Už první věta je diskurzivní aluzí na to nejhorší dědictví bolševickýho myšlení („2 miliony berou, Jandové a jiní“ ). Příjmení v množném čísle, blábol, z nějž lidská blbost dýše. Nohavica nehrál v Majoru Zemanovi, Kanyza nenapsal Osmou barvu duhy, jejich příběhy (motivace, obavy, vzepření, selhání) by určitě stály za vyprávění, ale nemohli udělat nic tak hroznýho, aby si zasloužli rodové jméno v plurálu.
Yogumin pokračuje „teorií malých rybek“, která tak připomíná ideologii „nekomunismu“ Václava Klause. Tyto myšlenkové směry prosazují důsledné ulpívání na „velkých dějinách“, největších zločincích na straně jedné, mučednících za pravdu na straně druhé. Považují za zbytečné až škodlivé vyprávět příběhy „mlčící většiny“, ačkoli podle teorie nekomunismu se právě tato nehistorická masa lidských těl podílela svým zcela nepolitickým bytím na pádu bolševismu víc než hrdinové disentu. Aneb neptejte se táty nebo dědy, co dělali za komunismu, protože to rozhodně nebyli ti „skutecni estebaci“. Pokud něco podepsali, tak spíš jako neskuteční estébáci. Nepopírám, že by si klíčoví aktéři předlistopadového režimu stále zasloužili pozornost nejen soudů. Ale
to individuální zodpovědnosti neulehčí, ať jste dělali před dvaceti lety cokoli.
Teze další, s vylučováním malých příběhů zcela sourodá a na ně navazující: Ti skuteční hybatelé dějin jsou stále titíž, nelze je soudit, je to „jedna & ta sama parta“, všechno sou to stejný kurvy. Dichotomie „my a oni“, tedy my, malé rybky, jejichž příběhy dílčích zrad a drobných vítězství někdo zlovolně tahá na světlo, a oni, vládnoucí třída, mudrci sionští, skuteční estébáci, co spustili zpoza dveří sametovou revoluci, politici a ti ostatní. Historie je tak věčně nespravedlivá – na jedny ukazuje, přestože by neměla, a o druhých lže, protože nakonec i historici jsou „jedna & ta sama parta“.
Lakonický epos končí typickou kvaziřečnickou otázkou smontovanou z klišé o „hodnotách a morálních principech“ a „zavírání očí před minulostí“ (Zavřít oči se daj před různejma věcma. Třeba před pivem, když se vám ho někdo snaží chlístnout do ksichtu. Ale před minulostí? Zkoušel jste to někdo?).
A teď, co nám to hází dohromady. Vypravujte historky o malých hrdinech, malých zbabělcích, rodinných prohrách a dílčích vítězstvích. Především ti nedůležití agenti jsou důležití – profesionálních asociálních práskačů, sadistů a vrahů je stejně málo jako velitelů armády Dobra a jejich příběhy nám neřeknou zdaleka všechno. Leda tak v úzkých myslích podpoří představu, že svět se dělí na „my a oni“. Nedělí. To je fikce, která někomu usnadní vládu a jinému spokojený život bez zodpovědnosti. S touhle vizí světa nebudete nikdy jako Vašek Švéda.